Ulity

„Život nikdy nebyl jednodušší…“

Mladé ženy a mladí muži, které srážka skutečného života s všudypřítomnými marketingově útočícími požadavky pozitivního myšlení a asertivního jednání postavila do autu. Odsoudila je k životnímu stylu singlů, zapouzdřenému do ulity sebeprožívání. Ve hře sledujeme jejich touhy a snahy uniknout z tohoto ghetta, jehož zdi jsou vyztuženy příručkovými slogany o nezbytnosti úspěchu, potřebě „užít si“ a povinnosti „myslet pozitivně“.

Věra touží jet k moři a zhluboka se nadechnout, sama se však sráží na kolena nároky, které na sebe klade péčí o invalidní sestru. Věřino přemotivované samaritánství deptá Radku, odsouzenou po nehodě k životu na invalidním vozíku, k dalším a novým protestním výlevům negativity. Zjednaná psychoterapeutka Hedvika selže s učebnicovými postupy pozitivního myšlení. Rozhlasový moderátor František, vysílající v nočních hodinách mezi psem a vlkem, přestane mluvit, ztratí řeč. Jeho bývalá partnerka Hanka, obchodující s parfémy, ztratí pro změnu čich – a necítí už nejen obrazně, ale skutečně. Skupinové terapie postaví před abstinujícího muzikanta Marka a nesmělého Otu tak barvotiskové životní cíle, že je realita roztrhá jedním svým poryvem na cucky.

„Život nikdy nebyl jednodušší než dnes!“ Životní strategie odvozené z takového sloganu vedou však hrdiny hry k fiasku. „Můj život se neshoduje s žádnými představami, které jsem o něm měla“. Daní za povinně předstíranou pozitivitu je nebezpečí vyhoření. Intimní problém jedinců v množství, ve kterém se s ním potkáváme, se stává problémem společenským. Fenoménem „vyhořelé společnosti“ se dnes zabývá nejen divadlo, ale už i společenské vědy.

Magdalena Frydrych Gregorová zaujala svými rozhlasovými hrami Panenka z porcelánu, Hřiště a Na věky, divadelně úspěšnými hrami Dorotka a Vltavínky, nyní působí jako jedna ze dvou hlavních autorek televizního seriálu Ulice.

Premiéra 16. května 2018

Text a foto: Divadlo na Vinohradech, Viktor Kronbauer