Fanny a Alexandr

„Slyšel jsem, že se vesmír rozšiřuje. Nebeská tělesa se od sebe závratnou rychlostí vzdalují. Universum exploduje a my se nacházíme v samotném okamžiku exploze.“

Vzdalují se ve chvílích dějinných zvratů od sebe i lidé, nebo k sobě dokážou mít blíž?

Švédský filmový režisér Ingmar Bergman, jehož sté narozeniny si letos připomíná celý kulturní svět, patří bezesporu k nejproslulejším filmovým tvůrcům od doby vzniku tohoto média. Většina jeho filmů jsou autorskými díly, ke kterým si sám napsal scénáře. Řada z nich se dočkala i jevištního provedení – v našem divadle například veleúspěšné Scény z manželského života (premiéra 1998 a více než stovka repríz). Řadu scénářů přepracoval pro knižní vydání, díky nim (a svým vzpomínkovým knihám) se stal jedním z nejpřekládanějších a nejčtenějších severských autorů.

Oscarem ověnčený film Fanny a Alexandr z roku 1982 patří k nejzásadnějším Bergmanovým dílům. V početně zabydlené rodinné fresce se autobiograficky vrací do svého dětství a nahlíží proměňující se a upadající měšťanskou společnost dětskýma očima desetiletých protagonistů. Příjemná míra nostalgického odstupu umožňuje zobrazit pestré osudy několikagenerační rodiny nejen v napínavých a vzrušujících, ale také humorem a citem naplněných situacích. Po smrti Alexandrova otce si jeho matka, herečka provinčního divadla Emilie, zamiluje do protestantského biskupa. Za citové vzplanutí zaplatí Emilie i její děti neuváženým sňatkem, dva hodnotové řády, bohémsky životadárný a dogmaticky asketický na sebe narazí se zdrcující silou. Fanny, Alexandra a jejich matku před naprostou katastrofou nakonec zachrání širší rodina, u níž převáží láska k dětem nad výstřednostmi a přechodnými hodnotovými spory.

Ve scénáři nechává Bergman naplno zaznít všem svým základním tématům. Konflikt dobra a zla líčí tak vyhroceně, jak se odehrává ve skutečnosti našich životů. S poučenou moudrostí bohaté životní zkušeností však vyjadřuje naději, že dobro a pravda v odvěkém zápase se svými protivníky nakonec přeci jen zvítězí.

Česká premiéra 8. března 2019

Text a foto: Divadlo na Vinohradech, Viktor Kronbauer